Odebírat RSS
"Zbloudí-li poutník na cestách a octne se v poušti, najde nejlépe pravou stezku, vrátí-li se po svých stopách tam, odkud vyšel, a dopluje-li do kalných a rozvířených vod nebo do bažin, vrátí-li se k pramenům..."
(biskup Augustin Podolák : pastýřský list AMORE PACEM Varnsdorf 1968)
Starokatolická církev je součástí jedné, svaté, obecné a apoštolské Církve Kristovy. Hlásí se k víře, učení a praxi prvních křesťanů. Nemá majetek a nechce mít víc než stačí k zabezpečení základních potřeb. Slovo "starý" v názvu vyjadřuje ducha původnosti, upřímnosti a důvěry - ducha prvních křesťanských společenství.
Hlásí se k alternativnímu katolictví, které bylo v českých dějinách vždy přítomno: k tradici sv. Cyrila a Metoděje, k odkazu Mistra Jana Husa i české církve podobojí Jana Rokycany.
Historie
Starokatolická církev jako hnutí křesťanů, kteří nepřijali dogmata 1. vatikánského sněmu vzniká na našem území po r. 1870 s biskupstvím v severočeském Varnsdorfu. Významná je postava kněze Antona Nittla a prvního administrátora církve P. Miloše Čecha (+1922), bratra básníka Svatopluka Čecha. Po jeho smrti byl zvolen a na biskupa vysvěcen jihočeský kněz Alois Pašek (+1946). Po administrátorovi církve V. J. Rábovi, který stál v čele církve za komunistického puče, volí synodní rada r. 1950 PhDr. ThLic. Augustina Podoláka. Oživení přináší rok 1968, kdy dr. Podolák je zvolen a vysvěcen na biskupa. Krátké období rozkvětu církve je potlačeno po obsazení státu politickým útlakem 70. let. Již roku 1971 je biskup Podolák zbaven možnosti veřejně působit a vedení církve berou do svých rukou lidé kolaborující s režimem, kteří církvi přinášejí spirituální, sakramentální i materiální devastaci. Pod vedením biskupa Podoláka žije však církev dál v neformálních strukturách. Neohrožené působení biskupa Podoláka a jemu věrných kněží a věřících vyústilo po listopadové revoluci ve svolání Synody obnovy (29.4.1990), která otevřela dílo obnovy církve. Biskup Podolák však záhy na to (7.1.1991) umírá. 39. synoda (23.2.1991) zvolila jeho nástupcem jeho žáka a nejbližšího spolupracovníka ThMgr. Dušana Hejbala. Přes všechny těžkosti, které zvolenému biskupovi a synodní radě přineslo dědictví nedávné minulosti, církev prožívá období nového rozvoje. Nová koncepce vedení církve přináší nové formy pastorace i nové sociální aktivity. V církvi našlo svůj duchovní domov mnoho zejména mladých lidí. K náročné službě se připravují kandidáti kněžství a pastorační asistentky. Jubilejní 40. synoda (11.11.1995) potvrdila svými jednomyslnými rozhodnutími správnost nastoupené cesty a vyjasnila i postavení církve v mezinárodním starokatolickém společenství. Biskup Hejbal byl vysvěcen 27.9.1997 za velké účasti biskupů i představitelů ekumeny v katedrálním chrámu sv. Vavřince v Praze.
Starokatolická církev není zatím počtem veliká. Je si však vědoma svého duchovního významu jako možný most pro sbližování různých křesťanských tradic, v duchu své ekumenické eklesiologie. Účastní se práce v Ekumenické radě církví a různých ekumenických aktivitách a otevřená je i její sociální služba. Přes všechny překážky dokázala svou životnost a získala si kredit svou zásadovostí.
Poslání
Starokatoličtí křesťané nepřijali učení o papežské neomylnosti a božském původu papežské moci, které bylo vyhlášeno na 1. vatikánském sněmu roku 1870, jako učení cizí původnímu křesťanství.
Utrechtské prohlášení starokatolických biskupů z r. 1889 vyjadřuje to, co církev věří. Zachovává starokřesťanskou zásadu, charakterizovanou sv. Vincencem Lerinským (+ před r. 450): "Držíme se toho, co vždy, všude a všichni věřili. To je opravdu a skutečně katolické". Podle toho uchovává víru staré Církve, jak zůstala vyjádřena v ekumenických vyznáních víry a ve všeobecně uznávaných dogmatech a rozhodnutích ekumenických koncilů Církve prvního tisíciletí. Všechny pozdější nauky přijímá pouze v tom, v čem se shodují s učením staré Církve.
Církev zachovává přijímání Těla a Krve Kristovy, skutečně přítomné v chlebu a víně, podobojí všem věřícím a od počátku koná bohoslužby mateřským jazykem.
Ve shodě s praxí Církve prvního tisíciletí neklade celibát jako podmínku svátostného svěcení a umožňuje svým jáhnům, kněžím i biskupům žít v manželství a mít rodinu. Od 43. synody v roce 2003, je umožněno jáhenské svěcení pro ženy. Nevylučuje rozvedené z přijímání svátostí a s laskavostí posuzuje možnost jejich nového manželství.
Organizace
Ve Starokatolické církvi jsou faráři voleni svými farními obcemi a biskup je volen synodou složenou z kněží i laiků. Tento demokratický, episkopálně synodální princip umožňuje pravdivější uskutečňování všeobecného kněžství všech věřících a právo každého člena církve spolurozhodovat o všech otázkách života církve.
K mezinárodnímu starokatolickému společenství patří autonomní starokatolické církve v Nizozemí, v Německu, Švýcarsku, Rakousku, ČR, Polsku, Chorvatsku, Francii, Švédsku, Dánsku a v Itálii, sdružené na základě dobrovolnosti a parity v tzv. Utrechtskou unii. Ve svátostném společenství je Starokatolická církev v ČR rovněž s Polskou národní katolickou církví v USA a Kanadě, se Starokatolickou církví Mariavitů, Nezávislou katolickou církví na Filipinách a s Anglikánskou církví. Usiluje o plné svátostné sblížení i s dalšími církvemi, které stojí na apoštolském učení v plné apoštolské posloupnosti.
Starokatolická církev vydává časopis Communio.
Statistika
počet věřících dle sčítání lidu: 1605
KONTAKT:
Biskupský ordinariát a synodní rada Starokatolické církve v ČR
Na bateriích 93/27
162 00 Praha 6
http://www.starokatolici.cz
tel/fax: 224 32 51 87; 224 31 95 28
e-mail:
stkat@starokatolici.cz
COMMUNIO, sociálně pastorační centrum Starokatolické církve v ČR
Karolíny Světlé 21
110 00 Praha 1
tel: 224234902
(biskup Augustin Podolák : pastýřský list AMORE PACEM Varnsdorf 1968)
Starokatolická církev je součástí jedné, svaté, obecné a apoštolské Církve Kristovy. Hlásí se k víře, učení a praxi prvních křesťanů. Nemá majetek a nechce mít víc než stačí k zabezpečení základních potřeb. Slovo "starý" v názvu vyjadřuje ducha původnosti, upřímnosti a důvěry - ducha prvních křesťanských společenství.
Hlásí se k alternativnímu katolictví, které bylo v českých dějinách vždy přítomno: k tradici sv. Cyrila a Metoděje, k odkazu Mistra Jana Husa i české církve podobojí Jana Rokycany.
Historie
Starokatolická církev jako hnutí křesťanů, kteří nepřijali dogmata 1. vatikánského sněmu vzniká na našem území po r. 1870 s biskupstvím v severočeském Varnsdorfu. Významná je postava kněze Antona Nittla a prvního administrátora církve P. Miloše Čecha (+1922), bratra básníka Svatopluka Čecha. Po jeho smrti byl zvolen a na biskupa vysvěcen jihočeský kněz Alois Pašek (+1946). Po administrátorovi církve V. J. Rábovi, který stál v čele církve za komunistického puče, volí synodní rada r. 1950 PhDr. ThLic. Augustina Podoláka. Oživení přináší rok 1968, kdy dr. Podolák je zvolen a vysvěcen na biskupa. Krátké období rozkvětu církve je potlačeno po obsazení státu politickým útlakem 70. let. Již roku 1971 je biskup Podolák zbaven možnosti veřejně působit a vedení církve berou do svých rukou lidé kolaborující s režimem, kteří církvi přinášejí spirituální, sakramentální i materiální devastaci. Pod vedením biskupa Podoláka žije však církev dál v neformálních strukturách. Neohrožené působení biskupa Podoláka a jemu věrných kněží a věřících vyústilo po listopadové revoluci ve svolání Synody obnovy (29.4.1990), která otevřela dílo obnovy církve. Biskup Podolák však záhy na to (7.1.1991) umírá. 39. synoda (23.2.1991) zvolila jeho nástupcem jeho žáka a nejbližšího spolupracovníka ThMgr. Dušana Hejbala. Přes všechny těžkosti, které zvolenému biskupovi a synodní radě přineslo dědictví nedávné minulosti, církev prožívá období nového rozvoje. Nová koncepce vedení církve přináší nové formy pastorace i nové sociální aktivity. V církvi našlo svůj duchovní domov mnoho zejména mladých lidí. K náročné službě se připravují kandidáti kněžství a pastorační asistentky. Jubilejní 40. synoda (11.11.1995) potvrdila svými jednomyslnými rozhodnutími správnost nastoupené cesty a vyjasnila i postavení církve v mezinárodním starokatolickém společenství. Biskup Hejbal byl vysvěcen 27.9.1997 za velké účasti biskupů i představitelů ekumeny v katedrálním chrámu sv. Vavřince v Praze.
Starokatolická církev není zatím počtem veliká. Je si však vědoma svého duchovního významu jako možný most pro sbližování různých křesťanských tradic, v duchu své ekumenické eklesiologie. Účastní se práce v Ekumenické radě církví a různých ekumenických aktivitách a otevřená je i její sociální služba. Přes všechny překážky dokázala svou životnost a získala si kredit svou zásadovostí.
Poslání
Starokatoličtí křesťané nepřijali učení o papežské neomylnosti a božském původu papežské moci, které bylo vyhlášeno na 1. vatikánském sněmu roku 1870, jako učení cizí původnímu křesťanství.
Utrechtské prohlášení starokatolických biskupů z r. 1889 vyjadřuje to, co církev věří. Zachovává starokřesťanskou zásadu, charakterizovanou sv. Vincencem Lerinským (+ před r. 450): "Držíme se toho, co vždy, všude a všichni věřili. To je opravdu a skutečně katolické". Podle toho uchovává víru staré Církve, jak zůstala vyjádřena v ekumenických vyznáních víry a ve všeobecně uznávaných dogmatech a rozhodnutích ekumenických koncilů Církve prvního tisíciletí. Všechny pozdější nauky přijímá pouze v tom, v čem se shodují s učením staré Církve.
Církev zachovává přijímání Těla a Krve Kristovy, skutečně přítomné v chlebu a víně, podobojí všem věřícím a od počátku koná bohoslužby mateřským jazykem.
Ve shodě s praxí Církve prvního tisíciletí neklade celibát jako podmínku svátostného svěcení a umožňuje svým jáhnům, kněžím i biskupům žít v manželství a mít rodinu. Od 43. synody v roce 2003, je umožněno jáhenské svěcení pro ženy. Nevylučuje rozvedené z přijímání svátostí a s laskavostí posuzuje možnost jejich nového manželství.
Organizace
Ve Starokatolické církvi jsou faráři voleni svými farními obcemi a biskup je volen synodou složenou z kněží i laiků. Tento demokratický, episkopálně synodální princip umožňuje pravdivější uskutečňování všeobecného kněžství všech věřících a právo každého člena církve spolurozhodovat o všech otázkách života církve.
K mezinárodnímu starokatolickému společenství patří autonomní starokatolické církve v Nizozemí, v Německu, Švýcarsku, Rakousku, ČR, Polsku, Chorvatsku, Francii, Švédsku, Dánsku a v Itálii, sdružené na základě dobrovolnosti a parity v tzv. Utrechtskou unii. Ve svátostném společenství je Starokatolická církev v ČR rovněž s Polskou národní katolickou církví v USA a Kanadě, se Starokatolickou církví Mariavitů, Nezávislou katolickou církví na Filipinách a s Anglikánskou církví. Usiluje o plné svátostné sblížení i s dalšími církvemi, které stojí na apoštolském učení v plné apoštolské posloupnosti.
Starokatolická církev vydává časopis Communio.
Statistika
počet věřících dle sčítání lidu: 1605
KONTAKT:
Biskupský ordinariát a synodní rada Starokatolické církve v ČR
Na bateriích 93/27
162 00 Praha 6
http://www.starokatolici.cz
tel/fax: 224 32 51 87; 224 31 95 28
e-mail:
stkat@starokatolici.cz
COMMUNIO, sociálně pastorační centrum Starokatolické církve v ČR
Karolíny Světlé 21
110 00 Praha 1
tel: 224234902