S bolestí si v těchto dnech připomínáme vyvrcholení českého povstání – popravu většinou protestantských vůdců boje za udržení vzájemného respektu a tolerance v zemích Koruny české.

Po téměř dvou stoletích, kdy protestanté a římští katolíci dokázali žít ve společných zemích v respektu a relativním míru, začal zápas, který vyvrcholil Staroměstskou popravou. Zápas o spoluvládu šlechty s panovníkem proti povstávajícímu absolutismu. Zápas nutnosti dorozumívání se různých přístupů k víře i způsobu vládnutí. Tak skončilo období, kdy se ku prospěchu národa vzájemně snášely oficiálně uznávané skupiny nekatolíků s římskokatolickou vládou, reprezentovanou panovníkem i význačnými katolickými rody a římskou církevní hierarchií. Nastoupila vláda absolutistického panovníka jediného vyznání, která vyžadovala poddání se všech vrstev obyvatelstva jedinému způsobu víry, a to římskokatolickému.

 

S bolestí vyznáváme jako hřích, že vinou našich předchůdců byl v zemích Koruny české zažehnut strašný požár třicetileté války, kdy Evropa v důsledku válečných operací, hladu a nemocí přišla o miliony obyvatel. Výsledkem tohoto v pravdě světového konfliktu nebyly územní zisky, ani vítězství jedné z válčících stran. Na České země krutě dopadla dohoda „cuius regio, eius religio“ bezprecedentní ztrátou množství vynikajících jednotlivců i celých rodů. Nepodařilo se vnést do Evropy zkušenost vzájemné tolerance, kterou lidé v Čechách zakoušeli po dlouhou dobu, toleranci, která se ukázala životaschopná i prospěšná všem stranám.

 

V současnosti, po 400 letech marných pokusů o dominanci jednoho nad druhými víme, jak je tato tolerance důležitá pro nás, křesťany všech denominací. Zakoušíme, že i názory, které zprvu nemůžeme přijmout, nás v trpělivém rozhovoru mohou posunout kupředu při hledání společné cesty.

 

Již v listopadu 2020 jsme na místě památné bitvy na Bílé hoře a u smírčího kříže deklarovali, že jediným spojovatelem našeho směřování je Ježíš Kristus. Vzal na sebe naše hříchy vzájemného povyšování a netolerance, abychom mohli jít cestou jeho jednoty, tak jak se modlil ve své velekněžské modlitbě (Jan 17).

 

Dnes, a stejně tak i v čase který je před námi, chceme společně žít jeho láskou, která přijímá všechny, kdo k němu přicházejí s pokorou.